Představujeme osobnosti Komety: Vladimír Nadrchal

(MAZB)

Kometa disponovala kvalitními brankaři. V minulosti se spoléhala především na odchovance z jiných klubů (Kolouch, Trávníček, Nadrchal, Dzurilla), ale později se stala líhní velice kvalitních brankářů (Lang, Jelínek, Nešťák, D. Svoboda, A. Svoboda, Stráník). Na jejich růstu měl veliký podíl bývalý brankář Komety, osminásobný mistr ligy Vladimír Nadrchal.

4.3.1938 v Pardubicích

Za svůj brankářský život oblékl dres tří klubů. Abychom to vzali postupně, od roku 1950 do 1957 nastupoval za Dynamo Pardubice, 1957-1974 nastupoval v Kometě a na závěr kariéry v sezóně 1974-75 chytal za druholigovýTJ Prostějov. Poslední hráčskou sezónu si připsal v Prostějově v letech 1975-1976, ale jen jako týmová trojka. Ke svému prvnímu zápasu nastoupil v sedmnácti letech a celkem si přispal přes 500 zápasů. Dlouhých 18 let nastupoval v brance Komety (486 zápasů) a suverénně vede tabulku odchytaných zápasů v našem oddíle (druhý Karel Lang jich má o 103 méně). 8x startoval na MS (1958-61, 1964, 1965, 1967, 1968) z toho 3x na OH (1960, 1964 a 1968). Celkem si na svoje konto připsal 65 reprezentačních startů. V reprezentaci se potkal ve dvojicích s Josefem Kulíčkem, Josefem Mikolášem, Vladimírem Dvořáčkem, Jiřím Holečkem a hlavně s Vladimírem Dzurillou, který se. Stal jeho nástupcem v Kometě a v roce 1973-74 se v brněnském drese nastupovali společně. Mezi jeho další brankářské kolegy v brněnské brance patřili také Jiří Kolouch, Zdeněk Trávníček, Karel Ševčík, Jaromír Přecechtěl, Josef Dvořák, Jan Jurka, Petr Ševela a juniorský reprezentant Milan Magdalík.

V roce 1960 si přivezl ze zájezdu s Kanady společně s Josefem Mikolášem první brankářské masky z plexiskla. Nebyly zrovna pohodlné, mlžily se. Ale zranění oka donutilo Vladimíra Nadrchala k dalším pokusům a brzy se po vzoru Setha Martina (Kanada) objevil s první tvarovanou maskou podle obličeje.

Během sezóny 1975-1976, kterou (jak jsem zmiňoval působil v Prostějově), odešel z Komety trenér František Vaněk a mužstvo převzal jeho asistent Jaroslav Jiřík. Kometa skončila na 4.místě a trenérská dvojice Jiřík, Nadrchal zůstala u mužstva i následující sezónu. Ale tentokrát jejich svěřenci neopakovali solidní výsledek z loňska a Kometa se propadla až na 11.místo. Po sezóně skončil Jaroslav Jiřík, Vladimír Nadrchal zůstal a stal se asistentem nového hlavního trenéra, kterým se stal Augustin Bubník, mistr světa z roku 1949 a v sezóně 1973-1974 také trenér Komety. Ovšem v průběhu sezóny byli oba trenéři od mužstva odvolaní a sezónu dokončil Zdeněk Kepák.

Vladimír Nadrchal se do Komety vrátil v polovině 90.let, kdy nejdříve jako trenér brankářů a vedoucí mužstva pomáhal Josefu Beránkovi a Otovi Železnému (1994-1995). Stejnou funkci zastával i v následující sezóně a před začátkem baráže se trenérské rošády tohoto ročníku dotkly i Vladimíra Nadrchala. Od začátku baráže vytvořil trenérský triumvirát s Josefem Sršněm a Ottou Železným. Po čtyřech zápasech sice u mužstva skončili, ale Vladimír Nadrchal se po další dvě sezóny stal asistentem trenéra a pokaždé v tandemu s Ottou Železným. Nejprve pomáhali jako asistenti Karlu Fraňkovi, v roce 1997-1998 Josefu Černému. Ota Železný coby asistent, Vladimír Nadrchal byl trenérem brankářů. Tato sezóna byla poslední sezónou Vladimíra Nadrchala u Komety.

Jako trenér působil také při "béčku" Komety v Třebíči, v období 1979-85 vedl italský celek HC Aosta. Po návratu z Itálie vedl mladé brankářské naděje v Kometě a to až do roku 1998.

Vladimír Nadrchal patřil k průkopníkům moderního brankářského stylu, kromě masky se podílel i na propagaci lapačky. Pokud bychom pátrali v Mekce hokeje, v NHL by byl jeho srovnatelným protějškem Jacques Plante.

Rozhovor s Vladimírem Nadrchalem

Jedním ze stálých členů reprezentačního hokejového mužstva ČSSR je brankář Vladimír Nadrchal. Jeho stálá forma, mimochodem velmi dobrá, mu řadu let zajišťuje místo v reprezentaci. Je také jedním z řady hokejistů, kteří vyrůstali na pardubickém ledě. Požádali jsme ho o rozhovor a věříme, že si jej se zájmem přečtete.

Jste pardubák. Jak se vám chytá proti pardubickému mužstvu?
Teď už je to dobré. Když jsem ale v roce 1957 přišel do Brna na vojnu, byl to nepříjemný pocit nastupovat proti svým kamarádům. Byl to takový zvláštní pocit, který se nedá ani dost dobře vyjádřit. Bylo to, jako bych chytal proti svým. Je to taková obava a na mě to nikdy nepůsobilo dobře, spíš hůř. Cítil jsem se určitým způsobem nejistý, nevěděl jsem, jak mě pardubické publikum přijme. Byl jsem v Brně na vojně a každý počítal, že se z vojny vrátím. To rozhodně mi to na klidu nepřidalo. Jsou různí hráči, různé povahy. Někomu to nevadilo, ale mně to tak úplně jedno nebylo.

Jak jste se vlastně stal hokejovým brankářem?
Když jsem začal chodit do 1.třídy, tak jsem měl nález na plících a to znamenalo léčení. Byl jsem v Košumberku 2 roky, a když jsem se vrátil zdráv, bylo nutné omezit sportování na nejmenší možnou míru. Žádné běhání, žádný fotbal. Poněvadž jsem bydlel kousek od zimního stadionu a kamarádi chodili hrát hokej, tak jsem v domnění, že chytat v brance není tak namáhavé, začal jsem se pokoušet o štěstí v brance. Bylo to východisko z nouze, raději bych hrál a dával góly nežli je dostával.

V národním mužstvu chytáte od roku 1956. Jste tedy jistě povolaný k tomu, abyste věděl, které vlastnosti má mít hokejový brankář.
Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Když už mám odpovědět, tak si myslím, že by měl mít v pořádku zrak, měl rychlou reakci, byl odvážný, měl by být klidný, vyrovnaný, rychlý a dobře vybaven fyzicky. Tyto vlastnosti má ale každý normálně vyvinutý člověk, ostatní tedy záleží na tréninku. Na tom, jak se tyto vlastnosti zdokonalí a vycvičí. Jiné vlastnosti snad nejsou třeba, jen je nutné ty, co jsem jmenoval vlastní pílí zdokonalit tak, až se z nich stane stereotyp. U brankáře hraje také rozhodující roli dobré postavení v brance, které ovlivní rychlé reakce na herní situaci a to se dá nacvičit jen v tréninku. Alespoň si to tak myslím.

v masce

Byl jste jedním z prvních, kdo u nás začínali s maskou. Nebrání maska brankáři ve výhledu nebo nesnižuje výkon?
Dobře udělaná maska by neměla bránit ve výhledu. Začal jsem u nás chytat s maskou jako první, viděl jsem ji u kanadského brankáře Seth Martina, který v roce 1961 přivezl masku také k nám. Nechal jsem si ji ze všech stran ofotografovat, podíval jsem se na ni a potom ještě s jedním kamarádem v Brně načali nad ní bádat. V té době jsem měl dost často zraněný obličej a tak jsem si říkal, že to s ní zkusím. I když si člověk říká, že se nebojí, přece jen po každém zranění přichází určitá deprese, kdy přichází jakýsi podvědomý strach. Maska mi tak trochu pomohla, že jsem se dostal to takové jistoty, že nemám strach před zraněním. I když to přes masku také trochu zabolí, i když je možné rozbití, protože dneska jsou střely hodně tvrdé a maska nemůže zabránit všemu, myslím si, že mi maska pomohla k tomu, abych se cítil v brance klidnější a jistější. Např. v posledním zápase s Gottwaldovem (Zlínem) v Brně se mni stalo, že při rozcvičování jsem dostal pukem do obličeje a díky masce se to obešlo jen s malou oděrkou, bez zranění, které by mě na čas vyřadilo ze hry.
Abych se vrátil k tomu, jestli maska vadí či nevadí. Asi před roky jsme si v Brně udělali pěknou masku a tak jsem byl zvědav, jak je to s tím - zda překáží nebo ne. Byl jsem na zkouškách zorného pole s maskou a bez ní a ukázalo se, že v některých momentech se pohled s maskou liší snad o milimetry, což je zanedbatelná míra. Pokud je tedy maska dobře udělaná, tak nevadí. Snad je trochu nepříjemný pocit než si na ni brankář zvykne, ale rozhodně se vyplatí její používání.

Také se o vás říká, že jste byl první, kdo začal chytat s lapačku.
První jsem rozhodně nebyl. To bylo kolem roku 14956, myslím po OH v Cortině, kde naši brankáři viděli u Američanů lapačku a tak se to začalo zkoušet také u nás. Dělalo se to všelijak a já se k ní dostal tím způsobem, že mi můj kamarád Karel Vaněk, v té době hrající za ATK, kde chytal Záhorský, přivezl vyřazenou rukavici a já si ji zde upravil a začal trénovat. Nejdříve na suchu a to si vzpomínám, že jsme měli výbornou partu a celé léto jsme chodili střílet a připravovat se na sezónu.
Věnovali jsem se plně hokeji a studiu, snad opravdu víc hokeji, a pak jsem to s lapačkou zkusil i na ledě. Nejprve za dorost a pak jsem přešel do A-mužstva. Lapačka je velká pomoc pro brankáře, proti tomu s čím se chytalo dřív se nedá vůbec srovnávat Tehdy, když se touš chytil do ruky, tak, aby v ní zůstal, tak to byla náhoda a pak to pořádně bolelo. V místech, kam se puk chytal, byla jen slabá kůžička a ruka byla po zápase pořádně omlácená. Vůbec se nedivím, že to někdo radši vůbec nechytal. Dnes je lapačka tak dokonalá a ovladatelná, že se s ní pokryje třetina branky zcela určitě.

Vladimír Nadrchal

Které střely jsou pro vás nejnebezpečnější?
Rozhodně to jsou střely, které jsou vystřelené přímo z nahrávky. Pokud to někdo umí opravdu vystřelit golfovým úderem, pak se to prakticky nedá vůbec chytat. Je-li ta střela ze 7-10 metrů, tak se nedá někdy ani reagovat, to je prostě nechytatelné. Musí být ale dobře trefená. Pokud ji brankář chytí, tak jen díky dobrému reflexu. To se nedá dost dobře říci, že tu střelu viděl. Potom jsou ještě nepříjemné střely od modré čáry, které někdo tečuje a změní směr.

A co blafák?
Myslím si, že blafák není pro brankáře tak nebezpečný jako dobře a tvrdě vystřelený puk. Blafák se dá vyčíhnout spíš nežli dobře trefená rána. Je to ale můj soukromý názor. Možná některý brankář bude hůř chytat blafáky nežli tvrdé rány.

Jak zapadli do kádru ZKL bývalí pardubičtí hráči Kokš a Špaček?
Špaček je v Brně druhou sezónu, i když rok nehrál, a Milan je zde od léta. Myslím si, že zapadli dobře a že je taky tak kolektiv přijal. Bylo to bez ovací a vynášení. Místo v mužstvu mají, byli potřeba, takže není překážek, proč by neměli hrát. Krátce bych to vyjádřil: žádná slavobrána. Domnívám se, že není na místě dělat někomu velké přivítání nebo naopak. Oba hrají dobře a rozhodně se uplatní. Pokud jde o obrannou činnost Kokše, měl jsem z toho větší strach podle zkušeností, které s ním byly v Tesle, ale celkem to jde. Celé řadě prospívá, že v ní hraje Stehlík, který je typem "dělníka" na ledě.

Jak dlouho chcete ještě chytat?
Nevím, je mi 30 let. Chytat se dá dlouho, pokud si člověk uchová zdraví a chuť ke sportování. Snad bych mohl vydržet v brance do 35 let, ale člověk nikdy neví.

Počítáte s návratem do Pardubic?
S návratem jsem počítal do loňské sezóny. Měl jsem v úmyslu se vrátit, ale teď už jsem v Brně, jak se říká, zabydlený, mám nový byt a za ta léta od roku 1957 jsem si tam už zvykl a vypadá to tak, že tam budu už natrvalo. Přestup už dělat nemohu, na to mám již léta, vrátím-li se do Pardubic a nebudu-li chytat, tak rozhodně nebudu mít takové podmínky. Při této příležitosti bych se chtěl zmínit o tom, že jsem, zde byl loni u Dr.Čmolíka na operaci a všechna čest a sláva jemu a primáři Benešovi za to, že mi dali nohu do pořádku, poněvadž po první operaci v Brně jsem ji neměl dobře vyhojenou. Rád bych touto cestou pardubickým lékařům poděkoval.