 |
Každý klub má svou ikonu, hráče, který byl pro něj jedinečný, nenahraditelný, osobnost. V Jihlavě budou vždy vzpomínat na Jaroslava Holíka a jeho bratra Jiřího, na Spartě na Karla Guta, Kladno na Milana Nového a Jaromíra Jágra, Vítkovice na Ladislava Svozila, Litvínov Ivana hlinku, České Budějovice na Jarsoalva Pouzara a Pardubice na Vladimíra Martince. Kometa má svou ikonu, svoji osobnost, hráče, který byl vyhlášen nejlepším hráčem Koemty v její více než padesátileté historii v osobě Vlastimila Bubníka.
18.3.1931 v Kelči u Prostějova
Vlastimil Bubník začínal stejně jako většina brňáků v SK Královo Pole (1944-1953). V roce 1953 se stal jedním ze základních kamenů nového družstva RH Brno. Brno tehdy disponovalo dvěma kluby: královopolským Spartakem a Zbrojovkou Židenice. Nový klub postavil svůj tým hlavně z nejlepších hráčů těchto celků. Jako složka ministerstva vnitra si mohl dovolit cokoliv. Na rozdíl od druhých celků však nastartoval éru mistrovských titulů. A na nich měl nemalou zásluhu Vlasta "Bubál" Bubník.
Hráčská karta Vlastimla Bubníka
 |
Vlastimil Bubník je odchovancem královopolského hokeje, v roce 1950 debutoval v dresu SK Královo Pole v nejvyšší soutěži. Pak přišel již zmiňovaný rok 1953 a Vlasta Bubník se přesunul k novému konkurentovi.
Ale ono to nebylo tak jednoduché, jak se zdá. Původně měly vzniknout dva kluby, dvě Rudé hvězdy. Jedna hokejová v Bratislavě a druhá fotbalová v Brně. Jak to, že nakonec slovenská metropole utřela nos?
Původní rozhodnutí mělo svou logiku. Na Slovensku se hokej teprve vyvíjel, pomoc z hůry by byla k nezaplacení. A fotbal v Brně? To bylo jak na houpačce. Sestup, postup, sestup….Jenže se objevil problém - víc jak polovina fotbalistů byla také perfektními "hokejkami". A Bukál k nim patřil. Takže adieu Bratislavo, RH Brno bude mít i hokej.
V prvním roce života nového klubu byl trenéremVáclav Řezáč. Nebo spíš kouč, jak se říkalo. Je Falto tým vedl Bubník s "dvojčetem" Bronislavem Dandou. Až o rok později měla Kometa trenéra. Nejprve vedl mužstvo Slavomír Bartoň, v závěru ho vystřídal Vladimír Bouzek.
Hned první sezóna byla nečekaně úspěšná. Druhé místo za Sokolovem (ehm, vlastně Spartou Praha) čekal málokdo.O rok později se stal Vlasta Bubník kapitánem Komety a poprvé zvedá nad hlavu pohár mistra ligy. To se mu povede ještě jedenáctkrát.
 |
V Kometě vydržel dlouhých 13 let až do roku 1966. V Československu zakončil aktivní kariéru ve Vítkovicích (1966-1968) a odešel do Feldkirchu, kde odehrál další tři sezóny (1968-71). Celkem v naší lize působil 16 sezón, nastoupil v 330 zápasech a vsítil 300 branek.
Národní dres oblékl ve 127 zápasech a připsal si v nich 121 branek. 9x hrál na MS (1952, 1953, 1954, 1955, 1956, 1960, 1961, 1963, 1964), 4x na OH (1952,1956,1960,1964), byl vyhlášen nejlepším útočníkem MS 1961, kde získal titul mistra Evropy. Na MS v roce 1955 v zápase proti Finsku (18:2) vstřelil 9 branek.
 |
Byl členem legendárního útoku Bubník, Bartoň, Danda. Bartoně nahradil později Václav Pantůček.
Po skončení aktivní kariéry se stal trenérem Komety (1971-72 a 1978-79), dorostenců Komety (1973-75, 1979-81), dále slovinského HC Jesenica (1975-78). Jeho největšími trenérskými úspěchy bylo několik mistrovských titulů s juiorkou Komety, jeho rukama prošli např. Lang, Oslizlo, Vajčner, Otoupalík, Šebela, Prát a jiní.
Trenérská karta Vlastimla Bubníka Vynikal celohřišťovým pojetím hry, byl nepřekonatelný ve vedení puku a v driblingu. Jeho celková bilance v Kometě - 248 utkání, 225 branek a 148 nahrávek. V celkových tabulkách mu patří třetí příčka v kanadském bodování Komety za Josefem Černým a Karlem Nekolou, mezi střelci je čtvrtý, v nahrávačích sedmí.
Byl také vynikající fotbalista. ( hrál 1. ligu 1957-67, 11x v reprezentaci , 4 branky ).
Ať už si budete myslet, že je ta historka vymyšlená nebo pravdivá, má obrovský význam pro můj převratný objev: autory dobrého či špatného hokeje nejsou hráči na ledě, nýbrž diváci. Nesmysl? Prosím:
Začalo to před utkáním někdejšího Spartaku Praha Sokolovo s někdejší Rudou hvězdou Brno na Zimním stadiónu v Praze.
"Pane Bubník, vy mě asi neznáte. Mě totiž znají jenom ve Vršovicích, poněvadž tam rozvážím uhlí. Ale dobrý hokej - to je moje! Nemáte náhodou volňásek?"
Pan Bubník sáhl do kapsy. Člověk má přece aspoň jednou denně udělat dobrý skutek.
"Tady je," povídá. "Budete sedět hned za naší střídačkou. Ale fandit budete samozřejmě nám!".
Usmál se, vzal lístek, poděkoval odešel. Při prvním gólu v brance Sokolova opravdu křičel. Ale tak nějak divně; hořce, nesrdečně. Když Sokolovo vyrovnalo sice mlčel, ale celý zářil štěstím. Byl to dobrý hokej. Dobrý? Najednou dali Brňáci dva góly za sebou. Náš člověk vstal a kategoricky prohlásil: "Tak mizernej hokej nechci vidět ani zadarmo!" a odešel do restaurace na osvědčený grog.
Uvážíme-li, že tenkrát byla v hledišti drtivá většina příznivci Sokolova, byl to opravdu dobrý nebo špatný hokej?
A tím jsme se za spolupráce dvaatřicetiletého zasloužilého mistra sportu Vlastimila Bubníka, hokejisty i fotbalisty, autora mnoha branek a dvou dětí, dostali až k nejžhavějším otázkám dneška: k zápasům s Kanadou a k mistrovství světa v ledním hokeji. Můžeme tedy začít tím, čím jsme už začali. Co kdyby třeba na brněnském stadiónu při utkání s Kanadou sedělo v hledišti kanadské obecenstvo? Asi by i při boxerských intermezzech spokojeně tleskalo. U nich to patří k věci. Vedoucí kanadské výpravy tvrdí, že si hráči všechno vyřídí na kluzišti a pak jsou zase nejlepší kamarádi. Ale nevím, jestli byste se hned tak s někým kamarádil, kdyby vám udělal pěstí modřinu na oku. Mimochodem viděl jsem v USA několik utkání kanadských profesionálů. Dovedou hrát! Ale hrají nesmírně tvrdě. Jejich pravidla to připouštějí. Vzpomněl jsem si na to, jak kanadský trenér Bob Kromm po výroku rozhodčího padl na led a dokonale sehrál roli mrtvého. Zajímalo by mě, jestli by něco takového svedl třeba Vlasta Bubník i s tím ohromně vážným titulem zasloužilého. mistra sportu. Titul netitul, lehl by si na led a dvě minuty by dělal mrtvého. Mám se ptát... nemám se ptát... Spočítal jsem knoflíky a hle: Mám se ptát.
"Taky byste si dovedl lehnout na led a sehrát…?"
Já to věděl. Zasloužilý mistr sportu se nemůže jen tak pro legraci natáhnout na kluzišti. Řekl jen: "Kdybych to tak dobře umel, nebyl bych asi ani hokejista, ani fotbalista. Po úspěšném studiu na Akademii múzických umění bych hrál v některém pražském nebo brněnském divadle mrtvoly. "
Ale mne nikdo nevymluví, že by to Vlasta Bubník sehrál i bez akademie. Ujišťuji však soudruhy na Státním výboru tělesné výchovy a sportu, že jsem ho k ničemu podobnému nepřemlouval. Naopak. Radil jsem mu, jak má dát padesátou branku Kanadě. A pokud jste si všimli, byl to takový kousek, že se vůbec divím, proč mě dosud nezavolali do předsednictva.
|
|
| Vlastimil Bubník |
A teď něco o pocitech: Jaké pocity má například útočník, když se plnou rychlosti blíží k robustnímu obránci, v jehož pohledu není ani trochu lásky k bližnímu?
"Pocity mohou být různé," usmívá se Vlasta Bubník."Je to něco podobného jako když děláte Dikobraz. Pořád hledáte vtip. Jenomže na to máte víc času. My ho musíme vymyslet ve zlomku vteřiny. A tak se nedivte, když jsem někdy na zemi, poněvadž ten vtip 'právě nevyšel. Techničtí hráči jsou' na tom vždycky hůř. Právě na nich zkoušejí obránci svůj fortel."
"A s kým jste nejraději na lede?"
Nežádal jsem samozřejmě, aby mi odpověděl: "Nejraději jsem na lede s předsedou ROH Ješpulkou, poněvadž umí všechno krásně politicky zhodnotit anebo s důchodcem Kadláskem, který mi vysvětluje, jak by to hrál on zamlada. "
Co tedy řekl Vlasta Bubník?
"Nejraději jsem na lede s Dandou. Když spolu hrají dva lidé tak dlouho jako my, vědí o sobe i se zavřenýma očima. "
Přejeme tedy Vlastimilu Bubníkovi, aby se mu 've Stockholmu stejně dobře hrálo i s Bukačem a Prýlem. Kanada ceká na padesátý prvý gól. O ostatních. ani nemluvím. . .
V Kometa novinách z roku 1973 byl uveřejněn rozhovor s Vlastou Bubníkem, toho času trenérem juniorů Komety. Jeho krátké vyznání k lásce k hokeji a Kometě si můžete přečíst nyní, po 35 letech. Rozhovor poskytl Vlastimil Bubník novináři, ukrývajícímu se pod zkratkou (hov).
Říkali mu zrádce. Leckdo si před ním odplivl. Však také zradil, Královo Pole. Tehdy zhruba před dvaceti lety (psáno v roce 1973) bylo utvoření hokejové Rudé hvězdy, pozdější slavné Komety, činem, který nemohli funkcionáři a fandové Králova Pole, částečně také Zbrojovky, přenést přes srdce. Vlastimil Bubník byl jedním z těch nadaných hokejistů, jež tvořili páteř nového mužstva. On, Danda, Zamastil, Sláma, Bartoň – tihle hoši neměli najednou v Brně přítelíčka. Museli tvrdě bojovat o přízeň diváku.
Před nedávnem se sešli v brněnské kavárně Bohéma mnozí z těch, kteří ke slávě brněnského hokeje a Komety přispěli, kteří se na ní podíleli. Poseděli, vypili i nějakou tu sklenku vína. A zavzpomínali si. Jejich Kometa slavila své dvacetiny. Mnozí byli o nějaký ten vlas chudší, jiným zdobilo skráně stříbro. Ale nikdo z nich nezapomněl. Jak by také, vždy¶ to byl kus krásného života, který se nevrací. Sentimentalita patří jen vzpomínkám. Tehdy před léty to však byla tvrdá práce, která byla u nás novinkou. Vlastimil Bubník, jeden z těch mimořádných talentu, s jehož jménem bude navždy spjata tehdejší slavná éra československého, tedy i brněnského hokeje, vzpomíná:
„Byl jsem "Krpolákem" tělem i duši, neuměl jsem si představit, že bych mohl jít hrát jinam. Pak za námi přišli, abychom hráli za Rudou hvězdu, Nebylo to snadné rozhodování. Nakonec jsme šli. Já i ostatní. Začátky byly těžké. Lidé nám nevěřili, nepřáli nám. Byli jsme ti nejhorší. Nemohli pochopit, proč jsme to udělali. Ale nám byla situace jasná. Brno nemělo na dvě ligová mužstva. Buď jsme se zachránili jen tak tak my v Králově Poli a Zbrojovka hrála druhé housle, anebo to bylo obráceně. Pořád šlo jen o hokejový průměr. Mnohdy ani ten průměr nebylo na brněnském Zimním stadiónu vidět. Ne, že by Brno nedokázalo vychovat dobré hokejisty, za Lužánkami se rodili talentovaní hráči, jenže chyběly podmínky, tvrdý přístup k tréninku, morálka. To všechno nám dala Rudá hvězda. Dnes to již pomalu zní jako pohádka, ale v prvních měsících jsme trénovali sami, nebylo trenéra, který, by nám mohl něco dát. Pak přišel na čas trenér Řezáč, ale opravdovému hokejovému umění a systému hry nás naučil trenér Eduard Farda. On to byl, který vytvořil slavnou Kometu. Všichni hráči mu bezvýhradně věřili, protože věděli, že je tvrdý nejen k mužstvu, ale i sám k sobě. Jeho pokračovatelem byl Vladimír Bouzek.“
|
| Vlastimil Bubník |
Ale dobré, tím méně špičkové hokejové mužstvo, se nemůže obejít bez kvalitních funkcionářů. K tomu Vlastimil Bubník říká:
„I ti v Kometě byli, a také oni měli zásluhu na našich úspěších. Určitě nelze jmenovat všechny, kteří se nějak zasloužili o brněnský hokej, byla by to pěkná řádka jmen. Já sám vzpomínám na K. Klímu, někdejšího předsedu hokejové sekce, jinak náměstka ministra vnitra. To byl opravdový fanda a obětavec. Anebo Mikšovský, řečený "Mikša", Rampula Stanislav Grela, Nádeníček. To byli lidé, kteří věděli, co hokej potřebuje, co je mu zapotřebí dát. Nehleděli na hodiny, na své osobní pohodlí. Byli to fandové a obětavci, kteří nechali za sebou kus práce. Pro ty později narozené bych rád připomněl, že pod slovy věděli, co hokej potřebuje, co je mu zapotřebí dát nemám na mysli materiální výhody, peníze. "Černé fondy", o nichž se v kuloárech v posledních letech tak často hovoří, byly věcí naprosto neznámou. Není tajemstvím, že jsme za vyhraný zápas dostávali 180 Kčs, nerozhodný výsledek 90 Kčs. To bylo vše, ani korunu navíc. Jenže nikdo z nás to tak nebral. Zní to ve světle dnešní doby možná neskutečně, ale my jsme hráli pro sebe, pro potěšení ze hry, pro radost. A za čest našich oddílových barev. A také pro partu. Víte, parta, jaká byla v Kometě, taková se jen těžko kdy sejde. Snad to bylo tím, že jsme se všichni znali, že jsme se denně vídali na tréninku, že jsme hrávali společně i fotbal - druhou A později dokonce první ligu. Věděli jsme, co chceme, Sami jsme si hlídali životosprávu, nikoho ani nenapadlo, že by měl trenéra "oblafnout". Samozřejmě, svatouškové jsme nebyli, ale každý z nás věděl, co si může dovolit. Protože tím hlavním byl
pro nás - hokej!“
Zeptal jsem se ještě Vlasty Bubníka na jeho nejhezčí vzpomínku z let, kdy hrával za Kometu. Dlouho přemýšlel. Pak vstal, pohlédl do vitríny plné hokejových trofejí, odznaků a praporků, a suše konstatoval:
„Věříš, že nemám ani vlaječku Komety? Ani odznak či cokoliv jiného? Mne to tehdy nenapadlo, že bych se mel o tyto věci starat. Pravda, vzpomínky ……Těžko se vybírá z těch mnohých. Ale ta první sezóna, když jsme ukázali Sparťanům, že s námi musí počítat, a když nám brněnští fandové začali věřit, to byly krásné chvíle.“
Chtěl bys být, Vlasto, ještě jednou mladý? Šel bys znovu hrát za Kometu? Zadíval se na mne jaksi nepřítomně:
„Mladý, copak jsme staří? Já, Broněk Danda, Vlasta Pantůček… Vždyť mnozí z nás dělají zase užitečnou práci. Vést první dorost v "Kometě", to je vděčné. Kluci mi věří a já jsem šťastný, že je mohu něco naučit. Hokej je celý můj život, nikdy jsem nic jiného neměl. Kdybych byl znovu mladý, kdybych si to mohl všechno ještě jednou zopakovat, určitě bych šel znovu do Komety. Ta mi dala pro život strašně moc. Naučila mě mít rád sport, vlastně' celý život. Přál bych těm mladým, kteří stojí dnes na prahu své hokejové kariéry, aby prožili alespoň část toho krásného, co my v někdejší Rudé hvězdě.“